Zdražování energií – výsledek „zelené“ politiky

Na zdražování energií se v současné době podílí více faktorů, ale jeden se zmiňuje spíše okrajové. Je to tzv. zelená politika zemí Evropské unie, která zhoršuje nabídku výroby energie a sází na občasné zdroje  (OZE).

Okamžité ceny elektrické energie a zemního plynu vystoupaly v posledních měsících a týdnech v zemích Evropské unie na několikanásobky úrovní, na které jsme byli zvyklí v minulých letech. Je to velmi pravděpodobně souběh více činitelů, mezi které patří částečné zotavování po kovidových opatřeních prakticky po celém světě a současné úmyslné zdražování evropských emisních povolenek, aby bylo více peněz na méně efektivní zdroje energie. Důsledky jsou již dobře známe, energie budou citelně dražší, několik alternativních dodavatelů elektřiny a plynu, kteří se dominantně zaměřili na koupě energií na okamžitém (spotovém) trhu, dokonce ukončilo činnost. Tím vystavili své klienty do velmi nepříjemné situace, neboť se jim účty za energie při přechodu k dodavateli poslední instance či k jiným prodejcům energií zvýší velmi radikálně. A to se přitom příliš nezdůrazňuje problém mnoha firem a organizací, které musejí najednou čelit v podstatě existenčním problémům.

Ani klienti dodavatelů, kteří konzervativněji nakupují energie s předstihem, nemohou být úplně v klidu, neboť je velmi nepravděpodobné, že by se ceny energií vrátily na předchozí úroveň, byť lze po současném šoku určitou korekci očekávat. Tedy pouze v případě, že ruský Gazprom se nad státy Evropské unie smiluje a dodá plyn nad předem dohodnuté smlouvy (a dobře na tom vydělá, přičemž ale výrazně vyšší dodávka nad původní kontrakt je technicky i právně omezená) a zároveň pokud se smiluje i Bůh či příroda a zima nebude příliš mrazivá. Paradoxem současného boje proti oteplování jsou modlitby za teplou zimu, což by bylo úsměvné, kdyby to nebylo současně dosti vážné.

Samozřejmě to vyvolává řadu reakcí vlád, které se často zaměřují na kompenzaci cen energií snížením DPH nebo přes určité sociální dávky nejpotřebnějším, popř. na druhé straně na údajně nedostatečnou regulaci trhu s energiemi, která má umenšovat nezodpovědnost či špatnou obchodní strategii alternativních dodavatelů, ale většinou neřeší hlavní problém: Tou je naprosto nezodpovědná tzv. zelená politika států Evropské unie, která vytvářela falešný dojem, že energii celkem bez velkých potíží dostaneme z tzv. obnovitelných zdrojů energie (OZE), které by se měly spíše nazývat „občasné zdroje energie“. Jak již bylo řečeno, podpora těchto neřiditelných zdrojů se děje pokutováním uhelných i plynových elektráren za jejich spolehlivou výrobu žádaného zboží. Je dobré vědět, že česká uhelná elektrárna vyrobí jednu kilowatthodinu za  0,15 Kč, ale zaplatí 1,60 Kč za povolenku vypouštění sodovkového plynu. Přesto se i nyní vyplácí, protože náhrada není. Jaderná elektrárna vyrobí kilowathodinu s cenou zhruba kolem jedné koruny, ale vlivem zeleného pokřivení evropském trhu a bohatého Německa, které na burze žene cenu nahoru, platíme nyní podle různých tarifů většinou 2 až 5 Kč (bez započtení platby za distribuci a za tzv. zelenou energii), ale brzy to bude i u velkých distributorů podstatně více. Vlivem zelených regulací se v Evropě nevyplatí stavět prakticky žádný stabilní zdroj elektřiny, pokud investor nemá dotace, do kterých je nutné zahrnout i přednostní vstup na elektroenergetický trh.

Desítky let jsme zelenými politiky, aktivisty a většinou sdělovacích prostředků masírováni údajnými hrůzami klimatické změny, které mají být umenšovány tím, že výrazně snížíme emise zlořečeného oxidu uhličitého, nejlépe právě přes OZE. Naprosto iracionálně je tato snaha za nízké emise často spojována i s bojem proti prakticky bezemisním jaderným elektrárnám, typicky v Německu. Příznačné je, že tyto zelené kampaně jsou v naprosté většině prováděny lidmi, kteří nejsou technicky ani fyzikálně vzdělaní, a především nenesou ani minimální odpovědnost za případné následky jimi prosazovaných opatření, které v případě politiků významně přesahují jejich volební období.

Často se v této souvislosti skloňuje princip předběžné opatrnosti, který je ovšem uplatňován značně jednostranně. Nejvíce problematická část tzv. Zeleného údělu (Green Deal), tzv. dekarbonizace, vede při absenci významného podílu jádra jednoznačně k menší robustnosti elektroenergetiky. Výsledky slibů, že to nahradí slunce a vítr, vidíme v přímém přenosu již nyní, a to na cenách elektrické energie a plynu. Nesmyslem je tvrdit, že to může vyřešit další výstavba dotovaných obnovitelných (občasných) zdrojů energie, třeba fotovoltaiky na střechách; výsledkem bude hlavně přebytek nepotřebné elektřiny za jasných letních a jarních dní a přetrvávající nedostatek v zimě a v noci. Možná se v součtu vyrobí více megawatthodin, ale ne v době, kdy jsou potřeba. Možnost skladování energie v rozumném měřítku je v oblasti elektroenergetiky (zejména u nás) technicky krajně omezená, většinou ve fantazii aktivistů nebo pouze v dotovaných experimentech s nejasnou aplikovatelností. Jistě to lze částečně řešit tzv. řízením spotřeby (občasným vypínáním elektřiny či definovaných spotřebičů, viz třeba systém HDO nebo budoucí tzv. chytré sítě s drahou infrastrukturou), ale je tady nebezpečí, že to nemusí stačit a výsledem je zvýšeného riziko rozsáhlých „blackoutů“ tedy déletrvajících výpadků elektřiny se všemi dramatickými následky.

Stručně řečeno, tzv. dekarbonizace (elektro)energetiky bez spolehlivé náhrady jadernými elektrárnami je nebezpečný experiment s neměřitelným efektem na klimatickou změnu, ale se značnými a měřitelnými negativními dopady na obyvatelstvo, a to jak v oblasti cen energií a následně zboží a služeb, tak i zhoršenou energetickou bezpečností. Což se zcela jistě odrazí v následných ekonomických a sociálních problémech a pochopitelné nespokojenosti občanů.

Bohužel je to dlouhodobý výsledek stavu vzdělávání, kde se postupně umenšuje snaha o pochopení fyzikální podstaty jevů a o související matematickou vzdělanost. Výsledkem jsou armády absolventů humanitních směrů s tituly, kteří sice dobře umějí prezentace, sociální sítě a transparenty na kampaně, ale příliš smysluplného nevyrobí a nevymyslí. Ti, co vyrobí a distribuují elektrickou energii potřebných parametrů, musejí být perfektně fyzikálně a matematicky vzdělaní a za případné selhání nesou přímou zodpovědnost, zatímco jsou médii a zelenými aktivisty, kteří nemusejí mít ani zlomek technických vědomostí a mohou se živit jenom „kibicováním“, označováni téměř za škůdce planety. Technici a energetici navíc nemají tolik času a prostředků oponovat propagandě, která jejich práci znevažuje. Navíc se k zelené propagandě velmi často připojují různé celebrity, herci a zpěváci, o jejichž technickém vzdělání si těžko můžeme dělat iluze. Z tohoto "masírování veřejnosti" za aktivní účastí médií a aktivistických žurnalistů pak vyplývá iluze, že elektroenergetiku lze bezproblémově zajistit pomocí OZE, jak vyplývá z průzkumu např. zde. Přitom Němci už na tom pracují desítky let a výsledky jsou i při jejich výhodných přírodních poměrech přímořského větrnějšího státu značně nepřesvědčivé, o čemž svědčí zatvrzelá snaha zprovoznit plynovod Nord Stream II.

Dříve se pokrok odvíjel od invence, vzdělanosti a píle, horší zboží a služby byly nahrazovány lepšími. Auta se spalovacím motorem nebo železniční lokomotivy nebyly nasazovány pomocí emisních limitů na koňské výkaly, ale uplatnily se automaticky, prostě byly lepší a praktičtější. Dnes převládá představa, že pokrok se vynutí zákazy nebo pokutami na údajně znečišťující služby a výrobky podle představ nějakých aktivistů, právníků a úředníků s humanitním vzděláním, kteří zřejmě často nechápou (nebo nechtějí chápat) ani rozdíly mezi instalovaným výkonem a skutečně vyrobenou energií. Nelze samozřejmě vypouštět jednoznačné jedy přímo do potoka nebo do vzduchu, ale oxid uhličitý patří k tomu nejmenšímu, čím bychom se měli zabývat.

Nyní sledujeme, že zeleně indoktrinovaní jedinci, kteří se celkem slušně vyznají v administrativě, právních otázkách, dotacích a v propagandě, postupně obsazují i místa ve státní správě, politice a v bobtnající byrokracii Evropské unie, kde pak chtějí zavádět svoje utopické vize, jejichž výsledky nyní pociťujeme v peněženkách. Bohužel tomu pomáhá i malá pozornost, kterou občané EU věnují volbám do Evropského parlamentu.

Existuje oprávněná obava, že tyto od reality odtržené „elity“ budou prosazovat svoji politiku do konečného „vítězství“ v podobě přerodu Evropské unie do chudého a chátrajícího skanzenu, odkázaného na milost a nemilost jak přírodním živlům, tak státům, které nemusejí vyznávat hodnoty otevřené společnosti a demokracie. Zůstává otázkou, zda je to pouze neschopnost nebo přímo záměr.

V posledních Otázkách Václava Moravce z neděle 17. 10., kde bohužel i kandidát na premiéra Petr Fiala zopakoval nesmysl, že problémy s cenami energií může pomoci vyřešit „samovýroba doma“ (samozřejmě dotovaná, protože máme zřejmě dost prostředků na rozdávání těm bohatším majitelům rodinných domů), proběhly na obrazovce výsledky průzkumu Eurobarometru o nejdůležitějších problémech, které by měla vláda řešit. Od nejdůležitějších po nejméně důležité jsou to následující:

44 %: Zadlužení státu

43 %: Růst cen

24 %: Ekonomická situace

17 %: Zdravotnictví

16 %: Bydlení

13 %: Důchody

12 %: Vzdělání

8 %: Klimatické změny.

Doufejme, že tyto priority zaznamenali politikové nově nastupující nové vlády a začnou to brát smrtelně vážně. Což bude i tak vlivem současného postoje Německa a Evropské komise velkým problémem, takže budoucím ministrům opravdu není co závidět. Pokud nechají systém dekarbonizace (Fit for 55) a systém povolenek nadále způsobovat extrémně drahou energii a navíc bez jasné podpory jádra, můžeme po velmi citelném ekonomickém propadu očekávat triumfální návrat nyní poražených politických stran.

Možná neškodí připomenout, že donedávna to i v Číně vypadalo, že pomalu přistupuje na ústup od uhlí, ale v posledních týdnech tam zažili energetickou krizi i s výpadky elektrické energie, což je donutilo velmi rychle otočit a přijmout myšlenku, že než by zpomalili globální oteplování o pár desetin stupně v roce 2100, ale měli přitom trpět zimou, tak si raději zatopí a pro Evropu vyrobí i nějaké ty "zelené" fotovoltaické panely nebo elektromobily. Čínské uhelné doly dostaly od vedení země příkaz zvyšovat těžbu.