Zelená politika zvyšuje emise

Podle posledních údajů se v Německu přes obrovské investice do obnovitelných (spíše občasných) zdrojů energie zvyšují emise oxidu uhličitého, a to ještě před uzavřením posledních jaderných reaktorů. Emise budou stoupat i nadále.

Podle Fraunhofer-Institutu vyrobilo Německo v roce 2020 až 50 % elektřiny z obnovitelných zdrojů energie (OZE), z čehož bylo ovšem 13 % z biomasy a z vodních zdrojů, zatímco z jádra to bylo 13 % a z fosilních zdrojů činil podíl 37 %. V uplynulém roce ale podíl OZE klesl na 46 %, zatímco elektřina z fosilních paliv stoupla na 41 % celkové výroby. Jaderné elektrárny vyrobily opět svých 13 % (zaokrouhleno). Celkově stoupla výroba eletřiny oproti roku 2020 asi o dvě procenta.

Před několika dny byla vypnuta zhruba polovina zbývající kapacity jaderných elektráren, takže, pokud se nenavýší podíl z OZE nebo dovoz (např. z českých a polských elektráren), bude se muset podíl fosilních zdrojů letos opět zvýšit. Poslední jaderné elektrárny se mají odstavit v tomto roce, takže to v Německu bude ještě hodně zajímavé. Člověk by při směřování k nižším emisím oxidu uhličitého čekal trochu jiný vývoj, ale při známé technické a přírodovědné „kompetenci“ zelených politiků jsou možné i tyto absurdity. Např. německý místopředseda vlády a ministr hospodářství a ochrany klimatu (tohle ministerstvo v Německu opravdu existuje) vystudoval filologii a filozofii a je odborníkem na literární estetiku, což je zřejmě skvělá kompetence k rozhodování o hospodářství a klimatu. Nicméně nelze nezmínit, že německý odchod od jádra byl naplánován již dříve.

Je opravdu zvláštní, že zatímco Francie má z elektroenergetiky až šestkrát menší emise CO2 než Německo, tak není prezentována jako emisní vzor a naopak, při prvních novinkách, že by snad mohla být jaderná energie také považována za vhodný nástroj na snižování emisí, mohou zelení politikové v Rakousku a Německu téměř vyletět z kůže. To dokumentuje naprostou iracionalitu jejich postoje, když se přihlašují ke snižování emisí a zároveň bojují proti jednoznačně nejefektivnějšímu řešení.

S tím, jak se u našich západních sousedů i v celé Evropě ve jménu přechodu z tzv. „zelené energetice“ vypínají spolehlivé elektrárny a roste podíl občasných zdrojů, které se pak horko-těžko zálohují emisně pokutovaným uhlím a už tak dosti drahým plynem, samozřejmě k veliké radosti Ruska a Gaspromu nebo dalších plynových velmocí, logicky klesá nabídka levnější elektřiny a její cena významně roste. Tato situace je pak z vůle evropských byrokratů ještě zhoršována emisními povolenkami, jejichž cena mj. i spekulativními nákupy také prudce vyrostla. Dokonce i agentura Bloomberg, která je většinou velmi nakloněna „zelenému“ vidění světa (její majitel investuje do OZE a plynu) celkem překvapivě přiznala, že evropská energetická krize je přímo způsobena tímto zeleným směřováním. Titulek článku zní: „Evropa vešla jako náměsíčník do energetické krize“. Ta bude trvat roky, protože málo investovala do spolehlivých zdrojů a tím se vydala na pospas počasí a Putinovi. Je ale také v rámci objektivity nutné zmínit, že k evropské energetické krizi přispěly také neplánované odstávky jaderných bloků v jinak emisně vzorové Francii, byrokratické hrátky Německa s plynovodem Nord Stream II, oživení hospodářství po největších vlnách Covidu i pochopitelná menší vstřícnost Ruska dodávat plyn okamžitě podle všemožných rozmarů naivních Evropanů, zvláště když mezi Ruskem a většinou zemí EU nepanují příliš vřelé vztahy.

Domnívám se, že tato situace je dlouhodobě neudržitelná. Buď musí dojít v dohledné době (v rámci několika let) k zásadní revizi tohoto iracionálně zeleného směřování, nebo lidé naprosto ztratí důvěru v projekt Evropské unie, což může mít neblahé a nepředvídatelné politické důsledky. A to by podle mého názoru byla obrovská škoda, ještě před pár desítkami let byly vidět hlavně nemalé výhody spojeného trhu, které se ale v současné době začínají poněkud utápět v mračnu výše zmíněných iracionalit. Doufejme, že cestu rozumu hlavně nastoupí Německo, ani tam nechybí rozumné hlasy, byť jsou nyní v menšině. Bohužel, historická zkušenost s německými postoji, které někdy trvají až do hořkého konce, neskýtá příliš prostoru k optimismu.